Láska, sex a dramata

10.01.2022

Chtěla jsem napsat všeobecně článek o vztazích.

Ale neumím to. Umím jen vyjádřit to, jak to mám a cítím já.

Od mala věřím na pravou lásku. Takovou tu z pohádek, princ a princezna a nakonec spolu vládnou jako král a královna. Až na věky. V úctě, vášni, lásce, respektu a vděčnosti.

A tohle taky celý život hledám.

Ano, už bych z toho mohla vyrůst...ale, co když je to opravdu možné?

Vím přeci, že možné je úplně všechno. Možná ale...stačí jen změnit úhel pohledu.

Zjistila jsem jednu zajímavost. Dokážu tvořit z nedostatku. Ať už je to v jakékoli oblasti života. Jakmile vnímám nedostatek, motivuje mě to ke kreativitě, k novým volbám.

Poslední měsíce si vytvářím ohromná dramata, protože se několik let vlastně nic nedělo. Byla to pro mě stagnující energie. Různými způsoby jsem ji zkoušela rozhýbat, ale nakonec se hýbla až mou velkou volbou, jít hledat lásku dál.

Od té chvíle je to jak na houpačce, jeden den naprosté štěstí, druhý den smutek až na dřeň. Došlo to do fáze, kdy už se to střídá v jednom dni. A to je teda jízda. Nejen pro mě. Taky pro mé okolí.

Co je ale pozitivní, že v těchto stavech já dokážu napsat píseň, báseň, článek. Beru to tedy jako součást mé tvorby.

Ale, jak dlouho tyhle dramata chci žít? Zpočátku jsem si říkala, že se konečně zase cítím živá, že zase žiju a vnímám všechny barvy a chutě života a bytí.

Přišla chvíle, kdy jsem si uvědomila, že to je jen moje iluze života.

Dívám se na sebe shora a říkám si, kdy už ti to dojde? Co se musí ještě stát, abys zase udělala jinou volbu?

Všechno je jen o volbě. Tady nejsem obětí, i když si tak můžu někdy připadat, brečím a vztekám se do polštáře a nejen tam. Stejně z toho vždy vyjdu jako tvůrce. Co si zvolím teď? Ještě chci drama? Oukej, kotě, pojď se v tom dál rochnit.

Přichází ale moment, kdy si říkám, dost. Už stačilo. Teď je nejdůležitější udělat volbu, která bude absolutně nejlaskavější k sobě samé. Nejsem tu od toho, abych léčila a podporovala lidi, kteří o to jednak nestojí anebo stojí, ale jen berou. Neustále obhajovat protějšek a sama sebe označovat za tu, která by se měla změnit, polepšit a já nevím co všechno. Nakonec z toho dělám transformační proces. Tohle si musím prožít, projít, abych si něco uvědomila, abych se změnila. Nepotkali jsme se náhodou. To musí být karma, osud, a znáte to, to prostě ono samo se to takhle utvořilo a já nemůžu jinak než čekat co z toho vlastně bude. Protože jak jinak bych se změnila. Jak jinak bych něco pochopila. Než skrze to, že díky tobě, poznávám sebe a naopak. Ano, ale! Podívejte se na to jinak. Co když nemusíte ničím procházet, co když nemusíte trpět, co když nemusíte nic zvládat? A prostě si jen vybrat to, co je přínosem pro vás? 

Někdy volba trvá spousty let, jindy pár měsíců a já pevně věřím, že dojdu do bodu, kdy volba bude ještě snadnější a rychlejší.

A jak je to s tou láskou?

Upřímně se zamýšlím nad tím, z čeho funguju. Z potřeby pozornosti. Z potřeby, aby mi někdo dokazoval, že jsem důležitá. Škemrám a žadoním. Vyhrožuju a zastrašuju. Dávám ultimáta a nadávám. Pak se omlouvám a škemrám znovu. A pak se směju, co to hraju za hry a z jakých důvodů. Chci milovat a být milována. A když se mi nevrací to co dávám, jsem vlastně naštvaná na toho druhého, ale o něm to není. Chci, aby mě někdo jiný naplňoval, aby mi naléval do toho prázdného poháru. A když jsou ty poháry oba prázdné, je to celkem boj o přežití.

To není láska...

Prvním krokem je naplnit svůj pohár. Žít pro sebe a žádat si o lidi a věci do života, které budou pro mě přínosem. Už si nemusím hrát na to, že  je sobecké naplňovat samu sebe a bavit se a radovat. 

Pak můžu jít tvořit vztah.

Když už si vyberu s někým být a tvořit vztah, první co udělám je volba. Toho si vybírám, tady jdu tvořit. Jsem za něj vděčná, že je v mém životě. Mám k němu úctu, ať už za cokoli. Mám pro něj dovolení, že je takový jaký je. A mám důvěru právě v to jaký je. Důvěřuji, že když mi řekne, že se uvidíme, tak se možná uvidíme a možná taky ne. I s tím si ho ale vybírám a dovoluji mu tím být. A také přijímám svou zranitelnosti a dovoluji si vyjádřit se.

A tyhle dovednosti také a především musím najít nejprve sama k sobě. Když nebudu mít vděčnost, úctu, dovolení, důvěru k sobě a nebudu přijímat svou zranitelnost...pak nemohu tvořit právě ten vztah, po kterém tolik z nás touží.

Ve chvíli, kdy zjistím, že jsem si to zvolila, toho člověka, se vším co k němu patří a funguje to pro mě, pak máme na čem stavět. Pokud ale po čase zjistím, že to pro mě nefunguje, můžu si zvolit něco dalšího. A proto se neustále ptám, co jiného je tady možné? A jak se tohle zlepší? 

Tam kde je lehkost, je ta cesta, tam kde tíha, tudy cesta vede taky, ale zase do hlubin. 

Co si zvolím? 

Co vy si volíte?


Metaforický příběh:

Čekáte na vlak na zastávce, mrzne. Vidíte vlak přijíždět a je to váš vysněný spoj. Radost narůstá a vlak přijíždí, jenže...je v něm plno, není pro vás místo. Nenastoupíte. Ale počkáte na další, víte, že jede další za chvíli. Chcete přeci jen tuhle trasu, tenhle vlak, tak pro to něco uděláte. Nasadíte čepici, přiobléknete se. A jede další vlak. Hurá! Konečně je tu. ...opět je plný. Aha. Tak teď máte možnost čekat dál s vidinou, že možná umrznete, nebo vás vysvobodí rozhodnutí jít na prázdný autobus, ve kterém je pro vás místa dost :)


A proč v titulku zmiňuji sex? 

Ten ke vztahu přeci patří a dost často ho velmi ovlivňuje...ale o tom možná někdy příště :)