Oslava života

Aktualizováno: 9. 6.

Sobotní večer byl pro mě fascinujícím a nečekaným zážitkem.


Nečekaným, protože jsem dostala pozvání na tenhle večer od kamarádky a já jsem tou dobou už měla v plánu jinou akci, která se nakonec nekonala. Tak jsem s radostí přijala. Večer byl o rituálu na oslavu života. Rituál byl rozloučením se s milovaným člověkem, který odešel ze světa živých.


Nikdy jsem na takové oslavě a rozloučení nebyla. Ale protože znám kamarádku a baví mě co dělá, pak jsem věděla, že tam chci být s ní a podpořit jí a zároveň zažít krásnou událost.


Už když jsem přišla, bylo vše jiné než jsem zvyklá. Poslední roky se věnuji ženám a ženským seminářům a tady byli muži. Už to mě překvapilo natolik, že jsem nevěděla jestli jsem nervózní nebo jsem zvědavá a rozradostněná.


Ti muži. Ach tihle muži! Oni byli tak galantní, laskaví, vědomí, otevření, muzikanti, tanečníci, neuvěřitelní muži. Ve své síle a zároveň jemní i mužní a krásní. Krásní uvnitř, což vytváří sílu krásy navenek.


Já jsem v poslední době už ztrácela naději, že takoví muži ještě existují. Začala jsem věřit tomu, že jsem přespříliš náročná, naivní a přehnaně romantická.


A tak jsem si zapomněla přát to, po čem opravdu toužím. A tihle muži mě znovu přivedli k mým snům, vizím a přáním o lásce a vztahu mezi mužem a ženou.


Ale abych neodbíhala od tématu.


Oslava života. Rituál. Byl organizovaný kamarádkou a vedený její energií, kdy jsme přispěli všichni, kdo jsme tu byli. Bylo to nádherné sdílení o životě, o tom konkrétním milovaném člověku, který odešel, byli jsme tam každý za sebe a všichni spolu. Všichni jsme se neznali, ale to bylo jedno. Byli jsme Jedno. Takovýhle rituál, takovou oslavu přeju všem, kdo milují život, nebo ho chtějí začít milovat. Těm, kteří tu zůstávají a musí se vyrovnat s odchodem blízkého. Je to nádherný a podporující zážitek.


Bez drog, alkoholu, s dobrým jídlem a skvělou hudbou jsme tančili, zpívali, hráli do noci a objímali se , ale jak jsme se objímali! Léčivě, dlouze, samá krásná podporující slova a láska jeden k druhému bez soudů a hodnocení, i když jsme se vlastně poznali až na místě. Jako bychom se znali věky.


Páry i nezadaní, všichni byli tak otevření a energie, která se vytvořila byla tak bezpečná a vybízející k autenticitě, že nebyl prostor pro schovávání se, pro stud nebo hodnocení sebe.


Co jsem pochopila díky tomuhle zážitku je, že opravdu věnuju spoustu času plácáním se v malichernostech, zbytečných dramatech a v minulosti nebo nezdařilých plánech. Vděčnost za maličkosti, zní to jako ohraná fráze, ale je pravdivá. Pro mě pravdivá. Vždy, když se cítím pod psa a myslím si, že je všechno marné, se naladím na cokoli za co můžu být vděčná a v tu ránu jsem v radosti, lásce a vše vidím z nadhledu. Tak proč nepraktikujeme vděčnost každý den? Každý moment? Život v tomhle těle, v téhle podobě máme opravdu jen jeden. Jaký si ho chceme vytvořit? Jak ho chceme žít? Koho a co ve svém životě chceme mít?


Jsou to jenom naše volby a díky inspiracím, které přináší situace a lidé, můžeme uvidět něco, co jsme dosud neviděli a jít dál a mířit výš.


Navrhuji a doporučuji jako lék na vše objímat se, milovat (se) a radovat se.


Žijme svou pravdu. Pro každého z nás je pravda jiná. Tak žijme tu svou.


Já tímhle ohromně děkuji za takovou nádhernou atmosféru u tak výjimečné příležitosti.